Ultima Online: Manawydan - Role Playing shard

Manawydan.cz používá na svých webových stránkách cookies. Chcete-li získat informace o používání a nastavení cookies, prosím přečtěte si naše Prohlášení o ochraně soukromí. Nedostatečným nastavením blokování cookies dáváte souhlas k jejich využívání.

Calenardův průvodce

Dalimil Kovadlinka (cech Černých řemesel)

V hospůdce ve Vilhelmovicích mají asi to nejlepší pivo v širokém okolí. Není se tedy čemu divit, že kdykoliv jsem v těchto končinách, nedá mi to a musím se alespoň na chvíli zastavit právě zde. Jednou, bylo to právě v období hodně velkého horka, jsem tam opět zavítal. Byl klid, nikomu se nechtělo pomalu ani dýchat, natož aby dělal cokoliv namáhavějšího. Ani mně nebylo moc do zpěvu, a tak jsem svou loutnu raději ani nevytahoval. Spokojeně jsem seděl u své pinty piva a koukal se po ostatních hostech. Hledal jsem někoho, s kým bych mohl zabřednout v rozhovoru. Mrtvolnost té chvíle najednou přerušil nově příchozí host. Malý, ale svalnatý hobit v kožené zástěře. Pot mu z čela stékal jako vodopád. Rychle se přiřítil až k hostinskému a řekl: „Drobínku, pintu! Ale ať je vychlazená jak ledovce na severu, nebo je po mně!“

Tenhle hobit mě zaujal. Vzal jsem tedy své pivo a došel k němu. „Tady, dej si moje, než ti hospodský načepuje. Ať to vedro s tebou nešlehne,“ říkám mu a ještě než jsem mu stihl svou pintu podat, už ji měl v ruce a pil. Když si pořádně přihnul a uhasil žízeň, otřel si vousy od pěny a řekl: „Tisíceré díky. Už jsem myslel, že bude fakt po mně.“

Pak jsme si sedli k mému stolu a dali se do řeči. Ten malý mužík, který umíral žízní, se jmenoval Dalimil Kovadlinka a ve Vilhelmovicích dělal kováře. Žádný div, že byl na umření. V tom vedru a ještě u výhně. „Ale co jsem měl dělat? Když si pán poručí, musím sebou mrsknout,“ vysvětloval, proč se vůbec k rozpálené výhni přiblížil. „Přišel nějaký,… ani ti vlastně nevím přesně, kdo to byl, že chce co nejrychleji opravit svůj zlomený meč. Řekl jsem mu, že v takovým vedru nedělám, ale nabídnul jsem mu ať si vybere některý z mečů, které mám na skladě. Že prý žádný nový nechce a co prý chci za to, abych mu ho udělal ještě dneska,“ začal mi svou příhodu líčit Dalimil už nad svou pintou dobrého piva. „To se rozumí, že jsem neměl ani v nejmenším chuť v tomhle vedru se jít postavit k výhni. Byl ale neodbytný, tak mu nakonec povídám, milej pane, to byste tady na tenhle stůl musel vyložit celej měšec stříbrňáků, abych vám dneska cokoliv udělal. Myslel jsem, že se urazí a odejde, ale víš, co provedl? On vzal do ruky plný měšec a hodil mi ho na stůl. Pak tam položil i svůj meč zabalený v kusu černé látky a řekl, že si pro to přijde za dvě hodiny. No, co jsem asi tak měl dělat? Rozdmýchal jsem výheň a dal se do práce. Když jsem ten meč viděl, bylo mi jasné, proč nechce jiný. Mám sice kvalitní kousky, ale tohle předčilo všechno, co jsem doposud viděl. Za dvě hodiny přišel. Já mu odevzdal jeho klenot a on odešel. Pak jsem běžel hned sem. A zbytek už znáš,“ řekl a znovu se napil své pinty.

Hobit a kovář. Přiznám se, že to pro mě byla velmi zajímavá kombinace, se kterou jsem se ještě v životě nesetkal. Náš rozhovor nakonec trval do pozdních nočních hodin. Došlo i na tu loutnu, písně a balady. Nicméně nevydržel jsem to a na Dalimilovo, pro jeho rod netypické, povolání jsem se zeptal. Dalimil se dal do smíchu: „Čekal jsem, kdy se na tohle zeptáš, nejsi totiž první a nejspíš ani ne poslední, kdo se diví. S tímhle pro hobity tak netradičním řemeslem začal už můj otec. Prý snad proto, že potřeboval novou motyčku na svou zahrádku, a když přišel do Isharu nějakou si koupit, místní kovář po něm chtěl cenu jak za kvalitní zdobený meč. Táta se tenkrát příšerně naštval, jo, to on totiž uměl, a že si takovou motyčku raději vyrobí sám, než by za ni dal takových peněz. Ten kovář v Isharu se mu tenkrát vysmál do tváře, že to může zkusit a že mu má říct, jak pochodil, až si zítra přijde tu motyčku stejně koupit k němu. Tak tohle otce dopálilo ještě víc. Sebral se a šel nejkratší cestou do cechu. Tam si koupil všechno potřebné náčiní správného kováře a šel si udělat motyčku. Za to nářadí tenkrát utratil přirozeně snad dvojnásobek toho, co by dal za tu motyčku u toho vydřiducha, ale to bys musel znát mého tátu.“ Dalimil se dal do smíchu, chvíli trvalo, než se uklidnil. Pak pokračoval: „A představ si, on si tu motyčku skutečně udělal. A docela pěknou. Doma slouží ještě teď. Jenomže celá ta práce ho tak chytla, že on sám si už s ní ani nekopl. Začal se naplno věnovat kovařině, a tak postavil ve Vilhelmovicích první kovárnu. Já ji pak převzal. Asi to totiž máme v krvi, tu lásku k rozpálenému železu. Každopádně nejsem jako ti kováři támhle ve městě,“ řekl a ukázal rukou směrem k isharské bráně, „jejich hlavní denní náplní možná je výroba nebo alespoň oprava zbrojí a zbraní, ale já si na tyhle věcičky moc často nešáhnu. Mnohem častěji kovám kladiva, pohrabáče, kosy a srpy a tak. To jsou věci, které lidi ve Vilhelmovicích potřebují, žádné zbraně nebo plátové zbroje. Ale nevadí mi to. Vyrábím je s péčí a láskou. A když pak vidím zahrádky květin a podzimní úrody, hřeje mě pocit, že v tom všem je vlastně i kus mé práce.“

Tak takové bylo mé setkání s hobitím kovářem. Motyku ani srp jsem nikdy nepotřeboval, ale nakonec jsem stejně druhý den, před odjezdem, zašel do Dalimilovy kovárny a koupil si alespoň novou sekyrku. Ta se sejde vždycky. Do téhle mi navíc Dalimil vyryl i mé iniciály. Krásná práce, přesně, jak říkal, s péčí a s láskou odvedená.

Calenard


Jak už to tak u Calenarda bývá, hodně slov, ale žádné informace, takže to zbylo opět na mně. Kovář je typickým představitelem cechu Černých řemesel. Společně s ním do tohoto cechu také patří všichni dráteníci a slévači. Tato odvětví jsou si tak blízká, že nejsou výjimkou lidi, kteří ovládají všechny tři dovednosti tohoto cechu. Hlavním předpokladem pro takovou práci je síla. Není se tedy čemu divit, že se kováři umí docela slušně ohnat nejen kladivem, ale třeba také mečem nebo palcátem, je-li to třeba. Boji se ale už nemají kdy věnovat. Je to často jenom jejich koníček, ke kterému se dostali tak, že zkoušeli své nové výrobky. Ti, kteří se tomuto černému povolání věnují, také bývají výbornými horníky.

Istravil


Copyright © 2003-2021, RT Manawydan.