Ultima Online: Manawydan - Role Playing shard

Manawydan.cz používá na svých webových stránkách cookies. Chcete-li získat informace o používání a nastavení cookies, prosím přečtěte si naše Prohlášení o ochraně soukromí. Nedostatečným nastavením blokování cookies dáváte souhlas k jejich využívání.

Ultima Online - československý shard Manawydan

  1. Role play
  2. Svět fantasy
  3. Vlastní klient
  4. Komplexní herní systém
  5. Česká lokalizace
  6. Neustálý vývoj

Role play

Možnost volné interakce s okolním světem za postavu, kterou si vytvoříte podle svých představ. Svět plný čar a mystiky, kde kromě lidí narazíte i na elfy a hobity, trpaslíky a gnómy, orky a drowy. Herní systém úrovní a zkušeností, které lze získat i jinak, než jen tupým mlácením a vybíjením. Různá povolání s rozmanitou škálou dovedností a perků, ve kterých se mohou zdokonalovat: válečník, hraničář, mág, kněz, alchymista, zloděj, řemeslník i bard. Unikátní herní
prostředí Ultimy Online jako stvořené pro snadnou interakci postav mezi sebou. Manawydan Shard vznikl proto, aby všechny tyto pojmy svedl dohromady a svým hráčům nabídl neopakovatelný zážitek ze hry.

Svět fantasy

Máme vlastní emulátor světa postavený na základech projektu RunUO. V něm tvoříme herní systém, který jinde nenaleznete, s vlastními pravidly, která podporují volnou hru a plnou samostatnost hráčů, bez závilosti na Game Masterech. Samozřejmostí je získávání zkušeností za hru v závislosti na známce, kterou hráč obdrží od ostatních postav a realizačního týmu, ale i za prováděnou činnost, jako je boj, výroba a prodej řemeslných výrobků, lovecké
licence a další. K postupnému vylepšování postav dochází růstem jejich síly, obratnosti a inteligence, ziskem úrovní a následnému učení dovedností a perků.

Vlastní klient

Pro samotnou hru používáme nového herního klienta, kterého jsme sami vyvinuli a dále jej zdokonalujeme, abychom dále rozšířili možnosti a zvýšili prožitek ze hry. První věc, která možná překvapí zkušené hráče z Ultimy Online, je rozdílná rychlost postav a jezdeckých tvorů. Dále pak mimojiné i možnost naprosté volnosti herního rozlišení, avatar postavy při zobrazení jejího popisu a v neposlední řadě i bohatý systém maker pro usnadnění hry.

Komplexní herní systém

Současné MMORPG hry se kromě dokonalé 3D grafiky pyšní značně zjednodušenými herními principy, aby zábavu zpřístupnily masám. Většina UO shardů ve snaze konkurovat jejich existenci a s vědomím, že nikdy nebudou schopni dosáhnout stejného grafického zážitku, alespoň nabízí prakticky stejná pravidla. Nikoliv však my. Nemáme jednoduché systémy dovedností, které by postavu vystřelily raketově vzhůru k nejvyšší úrovni. Manawydan je shard pro náročné, kteří se na
tuctových MMORPG serverech nudí. Hra zde často vyžaduje pátrání po informacích a postupné zdokonalování nejen postavy, ale i samotného hráče. K tomu slouží naše Wikipedie, na jejímž rozšiřování se může podílet celá hráčská komunita. Důraz je kladen také na týmovou hru, skupiny jsou zde zvýhodněny např. ziskem více zkušeností při boji.

Manawydan Dokuwiki

Česká lokalizace

Nejsme největší ani nejstarší shard na české scéně, ale jsme první český shard, kde slovo český neznamená jen zemi původu. Ve hře nenarazíte na anglicky pojmenované druhy živočichů a monster, ani předměty, jejichž název vám nic neřekne. Jelen není deer, krátký meč je meč, heřmánek nemusíte hledat ve slovníku a když v lese narazíte na vlky místo wolfů, nebudete se je snažit podrbat za ušima.

Neustálý vývoj

Nic nemůže být úplně perfektní a my to víme. Proto vám nebudeme tvrdit, jak jsme dokonalí, jak všechno funguje k úplné spokojenosti týmu i hráčů. Proto jsme ve vývoji neustrnuli a každý týden přicházíme s novinkami a drobnostmi, které potěší. Neustále se snažíme vylepšovat a pořád hledáme - chytré a zvědavé hráče i členy realizačního týmu.
Na dalším vývoji našeho shardu a všech jeho součástí se totiž může podílet každý.

Manawydan Mantis Bug Tracker Manawydan MyBB Forum

Protože tak bude mít naše snažení smysl a hráči se k nám budou neustále vracet.

Muzzug
 - 14.8.2017
Léto 14. Luny, 375. roku
Nepříjemné setkání
Toulal jsem se takhle navečer kolem Isharu, když jsem kousek od městské brány u řeky našel zatoulaného koně. Vypadal vyplašeně a byl evidentně hladový. Zastavil jsem se kousek od něj, shodil z ramene brašnu a podíval se, jestli u sebe nemám něco, čím bych ho aspoň trochu nakrmil. „Ha! Jablka!“ pomyslel jsem si radostně. „Snad aspoň trochu zaženou jeho hlad.“ První jablko jsem mu opatrně pohodil k nohám. Opatrně jej očichal, ale v zápětí skončilo v jeho hubě.
Napřáhl jsem k němu ruku s druhým jablkem. „Pojď ke mně. Neboj se mě. Neublížím ti.“  lákal jsem ho k sobě. Chvilku mu to trvalo, ale nakonec se ke mně pomalými krůčky začal přibližovat. Nehybně, s rukou s jablkem nataženou před sebe, jsem čekal. Jakmile byl na dosah jablka, chramstl po něm, div že mi neuhryzl prsty. Čekal jsem, co bude dál. Jakmile sežvýkal i druhé jablko, začal do mě šťouchat čenichem. Opatrně jsem ho po něm pohladil. „Víc toho nemám!“ řekl jsem mu, ale jeho výraz mi dal najevo, že by si ještě něco dal. „Počkej, tak já ještě něco seženu.“ Otočil jsem se a vyrazil k městu.
Sotva jsem udělal pár kroků, uslyšel jsem za sebou zafrkání a tlumený dusot kopyt. Ohlédl jsem se přes rameno a vidím, jak mě kůň následuje. „Co s ním budu dělat? Vždyť jezdit neumím. Musím ho někde ustájit a zkusím ho prodat.“ Takové a různé další myšlenky mi letěly hlavou, když jsem procházel branou do Isharu. Jako první jsem šel do městských stájí. Tam mi štolba oznámil, že pro „mého“ koně není místo, a poradil mi, abych se poohlédl u farmy na severu, že prý tam pronajímají ohrady. Vydal jsem se tedy opět k bráně.
Jakmile jsem prošel branou, potkal jsem člověka v železné zbroji. Tedy, alespoň jsem si myslel, že je to člověk. Nevěnoval jsem mu příliš pozornost, prošel jsem kolem něj a pokračoval svou cestou, když tu mě doběhl. „Hrrrm!“ uslyšel jsem. Otočil jsem se a podíval jsem se na něj. Při bližším pohledu do otvoru přilby, která celá zakrývala jeho hlavu, jsem viděl jen černé oči a proužek zvláštně zbarvené kůže - hnědé, možná zelené, už nevím. 
Důkladně si mě prohlížel, od hlavy až k patě. Když mě začal očichávat, cítil jsem se dost nesvůj. Ne, nebylo to příjemné. Pak dotyčný kýchl a poprskal mi tvář. Ani jsem se nestihl otřít, když najednou mne popadl za vlasy a táhl po cestě směrem na sever. Odtáhl mne několik desítek metrů. Kříčel jsem, co jen to šlo, ale místní stráž buď spala, nebo se věnovala jiným věcem. Nevím. Pak už jsem je cítil tupou ránu na spánku...
Když jsem se probral, nikde nikdo nebyl. Ležel jsem uprostřed cesty zbitý, poplivaný, s kalhotami u kolen, a vedle mě leželo dřevěné polínko...





Muzzug
 - 13.8.2017
Léto 13. Luny, 375. roku
Dnešní den vypadal jako že bude stejný, jako ty předchozí. Vydal jsem se k hlavní lovecké nástěnce v Isharu, abych se podíval, s jakými zvířaty chce vrchní lovčí pomoct. Krysy, kočky, psi... Klasický problém větších měst. To mě ale nelákalo - dnes jsem měl chuť trochu se provětrat a nadýchat se čerstvého vzduchu, který nabízí jen les. I proto mne potěšilo, že jeden z posledních pergamenů obsahoval informaci o zuřivém divočákovi. Je léto, doba žní a sklizně úrody, a farmáři jistě nemají radost z nezvaného návštěvníka jejich polí.
Strhl jsem pergamen z nástěnky a vydal se na lov. Jako první jsem zamířil k polím na severu od městské brány. U nich jsem narazil na první stopy prasat, které mne zavedly kolem skal hlouběji do lesa. Tam, na paloučku, ryl rypákem do země velký kňour. Ukrytý ve křoví jsem jej chvíli pozoroval. Když se nějakou dobu neobjevilo žádné další prase, odvážil jsem se vytáhnout z toulce dva šípy a jeden nasadil jej na tětivu. Pořádně jsem zamířil - první rána je jediná přesná, kterou mi divočák dovolí. Nádech - výdech - vypustit šíp a dát se na útěk!
Ryk který prase vydalo, vyplašil ptáky snad v celém lese. Dusot kopyt mi potvrdil, že prase rychle vyrazilo za mnou. Běžel jsem tak rychle, jak to jen šlo, i když jsem věděl, že běh není řešením této situace. „Nedá se nic dělat.“ blesklo mi hlavou. Prudce jsem zastavil na místě, otočil se a založil šíp na tětivu. Na nějaké přesnější míření nebyl čas - prase bylo s každou vteřinou blíž a blíž. Nádech - výdech - výstřel! Ani jsem se nepodíval, jestli jsem trefil, a znova začal utíkat. Naštěstí jsem po pár metrech doběhl ke stromu, na který jsem dokázal vyskočit.
Sotva jsem se vydrápal na první vyšší větve, už bylo prase u stromu a začalo na něj vztekle narážet. Přichytil jsem se větve a podíval se, jestli oba šípy zasáhly. Ano! Jeden trčel kňourovi z hřbetu, druhý z krku. Podle zvětšující se kaluže krve jsem usoudil, že jsem zasáhl tepnu. „Tohle nebude dlouho trvat.“ pomyslel jsem si. A opravdu - zuřivost, s jakou prase naráželo do stromu, pomalu ustupovala. Posadil jsem se na větev a vytáhl další šíp. I když jsem se přemlouval, že je vše v pořádku a kanec za chvíli zemře, třásly se mi ruce. Možná strachy, možná únavou. Střela nebyla tak přesná, jak jsem doufal, ale mého pronásledovatele zasáhla. Podlomily se mu nohy a krví podlité oči se zaleskly. I přes tři šípy v těle a kaluž krve, ve které ležel, neměl dost. Naštěstí jej už opouštěly síly a hrabal kopyty naprázdno.
Kňourovy pohyby byly čím dál více trhané a slabší. Bylo třeba jednat. Dorazit jej z blízka jsem si netroufal, přece jen se jednalo o opravdu statného a silného kance. Sáhl jsem do toulce pro šíp, zamířil a doufal, že ukončím jeho trápení. Nádech - výdech... Ani pořádně nevím, jak šíp opustil tětivu. Jediné co vím je, že když jsem se podíval dolů, trčel kňourovi z oka a ten už se nehýbal.
Počkal jsem ještě pár minut, abych se ujistil, že je potvora doopravdy mrtvá. Když se nic nedělo slezl jsem opratrně ze stromu a s nožem v ruce se blížil ke svému poraženému soupeři. Jaká byla moje úleva když jsem zjistil, že je opravdu po něm. Stáhl jsem jej z kůži, naporcoval maso a odřezal obrovské kly, které mu trčely z lebky - to aby mi lovčí uvěřil, že už s ním problémy nebudou. Nejlepší části masa jsem zabalil do brašny, ale větší část mršiny jsem ponechal na pospas lesní zvěři - jako omluvu a poděkování lesu.
Setkání s bestiemi
Když jsem se po úspěšném lovu vracel do Isharu, rozhodl jsem se zastavit se v elfím táboře - odpočinout si, poslechnout si, co se událo nového, snad se i nechat pochválit od starších lovců. Do lesíka, ve kterém tábor stojí, jsem ale vstoupil na jiném místě, než běžně. Nevím proč mě mé nohy nesly zrovna tím směrem. Možná proto, že jsem měl hlavu plnou myšlenek na uplynulý lov, kdo ví. Kdybych si dával větší pozor, možná bych si i všiml toho, že najednou celý les utichl. Ne však na dlouho - z mých myšlenek mě vytrhl divný skřehot a šustění křídel!
Odhodil jsem brašnu s úlovkem a strhl z ramene luk. V tu chvíli se na mne z nebe snášela bestie, jakou jsem dříve nepotkal - tělo obrovského ptáka s hlavou ženy. Nebyl čas pčemýšlet co je to zač - tady šlo o život. O můj život! Ruka mi automaticky vystřelila k toulci pro šíp. Vystřelil jsem proti bestii bez míření. Šíp zasáhl její levé křídlo, ale s ní to skoro ani nehnulo. Začal jsem utíkat, ale nebylo mi to moc platné - její drápy mne zasáhly do ramene. Bolest to byla příšerná, ale nedalo se nic dělat, musel jsem bojovat.
Byl jsem ve výhodě - v lese se opeřenci špatně lítalo. Měla ale výdrž, dorážela víc a víc, snažila se nalétávat jak jen to mezi stromy šlo. I přes to se mi podařilo ji zasáhnout několika šípy tak, že už nebyla schopná letu - pravděpodobně jí mé šípy potrhaly vazy v křídlech. Padla na zem, kde se snažila postavit na nohy. Bez šance. V rychlosti jsem jí prohnal další šíp hrdlem. 
Při mé smůle jsem si nevšiml, že jsem se při boji dostal k blízkosti jejího hnízda. A nebyla v něm sama! Zvuky boje a její skřeky přilákaly ostatní bestie, které s ní v hnízdě přebývaly. Opět jsem utekl hlouběji do lesa, kam na mne pořádně nemohly. Nedaly mi ale pokoj - chtěly pomstít padlou družku. Naštěstí už jsem věděl, jak na ně - krát se za stromy, v případě náletu se svalit na zem, aby na mě nedosáhly, a hlavně střílet! Bez přestání, jeden šíp za druhým! I s touto taktikou jsem ale dostal několik ran - díky zbroji to však byly spíše malé škrábance. Bolely a štípaly, ale příliš mne neomezovaly.
Sem tam se stahovaly zpět k hnízdu a snažily se mě vylákat na palouček před ním. Mými šípy a nálety přes stromy ale byly unavené a mírně nepozorné. Já na tom nebyl o moc lépe. Tělo mne bolelo a ruce slábly. Na útěk ale nemohlo být ani pomyšlení - dohnaly by mne. Musel jsem vyhrát! Skryt za stromy jsem po nic bez ustání střílel, dokud poslední z nich nepadla.

V tu chvli jsem padnul i já - znaven a vyčerpán jsem se svalil na zem a ztěžka dýchal. Ač mladý a plný sil, boj s tolika nepřáteli mne vyčarpal. Nerozvážně jsem se posadil, abych načerpal síly. Jak velká to byla nerozvážnost jsem si uvědomil ve chvíli, kdy jsem z hnízda uslyšel táhlý skřekot. Zbovu jsem chytil svůj luk a pomalu se stahoval zpět do lesa. Najednou se z hnízda vyřítlia s ohromným skřehotáním další bestie. Byla větší než ty předešlé, s tmavěji zbarveným peřím.
Začal jsem kličkovat lesem směrem. Doufal jsem, že pro tuto bestii bude les stejnou překážkou, jako pro její družky. Jak moc jsem se pletl. Nedbala na to, že jí větve stromů šlehají do tváře a překážejí, neustále na mě nalétala, že jsem skoro ani střílet nestíhal. Spíš než boj se jednalo o útěk - ani jsem nevěděl, kudy a kam běžím. Ve chvílích, kdy vzlétala, aby opět zaútočila, jsem střílel, když slétala, běžel jsem a kličkoval. Několikrát se mi její pařáty zabořily do těla, jednou dokonce do obličeje. Tak tak, že jsem nepřišel o oko. Šrámy po ní mi ale zůstanou asi napořád.
V toulci už mi docházely šípy - ty, které jsem vystřílel do jejích družek, jsem posbírat nestačil. Její zuřivost ji však, společně s šípy, které jí trčely z těla, pomalu vysilovala. Najednou jsme se dostali na planinku poblíž svatyně. Myslel jsem si, že už je se mnou konec - mezi mnou a lesem, kde bych se mohl opět ukrývat, se nacházela ona. Pomalými, vratkými kroky se ke mně blížila. Teď nebo nikdy - já, nebo ona. Zamířil jem jeden z posledních šípů, co mi zbýval, na místo, kde jsem tušil její srdce a vystřelil. Šíp jí až po letky vletěl do hrudníku a bestie se zhroutila mrtvá k zemi.

Vteřinu po ní jsem se na zem zhroutil i já. Jaké bylo mé štěstí, že to bylo v blízkosti svatyně, u které zrovna pobýval léčitel. Ten, jakmile viděl, že už je po boji, ke mně přispěchal a nalil mi do vyprahlých úst nějakou tekutinu - později mi vysvětlil, že se jednalo o lektvar, který mi pomůže rychleji zahojit rány. Když mi obvázal rány, vysvětlil mi, s čím jsem se to vlastně střetl. Byly to harpyje - napůl ptáci, napůl ženy, které se uhnízdily zde v horách a otravovaly život pocestným.
V relativním bezpečí svatyně jsem si pár hodin odpočinul. Teda, odpočinul - pokud se tvrdý a neplánovaný spánek po boji dá nazývat odpočinkem. Když jsem se vzbudil, dozvěděl jsem se od léčitele, že z hnízda už žádná další harpyje nevylezla. To, a předchozí úspěšné boje tohoto dne, mi dodaly odvahu jít se do hnízda podívat. Co kdyby v něm byly nějaká mláďata, která časem budou opět narušovat život v kraji?
Když jsem došel k hnízdu, pro jistotu jsem posbíral šípy z těl mrtvých harpyjí. Vyškrábal jsem se nahoru a s jedním z šípů připraveným na tětivě jsem pomalu postupoval hlouběji křivolakými uličkami. Uši jsem měl nastražené, abych při jakémkoli podezřelém zvuku mohl reagovat. Naštěstí bylo hnízdo prázdné, jen v posledním koutě se ve spleti větviček, trávy a peří skrývala opuštěná vejce. Zvířata mám rád, pokud neškodí, ale tito tvorové si život nezaslouží. Alespoň ne v blízkosti Isharu. Zavalil jsem vejce nejbližším kamenem a vydal se hledat místo, kde jsem odhodil batoh s masem divočáka. A to dnešní den vypadal, že bude stejný, jako ty předchozí...
SVN 6104 (svn6104)
CS4:
- optimizace skript absorpce poškození zbrojí (hodnoty se stanoví při změně vybavení, místo aby se počítaly znovu při každém zásahu)
- oprava defaultních zbrojí NPC (vůbec se nevytvářely)
- obnovení informaci gumpu taktiky při změně vybavení
Gheed
 - 12.8.2017
Někde za severní hranicí Isharionu

HU goth!
HU!
Ug mit kus papirucha od nějaka nubhosh pro gruga načelnik! Ug mu chtit rozvalit gebula bgho tu očumovat, ale prej přinýst dar pro goth agh podat mit tadle divná.

Ukazat tedá bgho to gbol!


Načež náčelník převzal kus pergamenu, chvili na něj koukal a s naštvaným výrazem ho podal šamanovi, jež stál kousek od něj. Chvili tam spolu debatovali o obsahu, načež vyrazili na jihozápad podel pohoří Adrab.

O něco později, na neznámem míste se sešla podivná sebranka složená z orků a něčeho jiného ....


O den později byl v Isharu spatřen orčí šaman hledající nějaké informace, dokonce se říká, že snad hledal něco o černém elfovi? Po jeho odchodu z Isharu nastal údajně v magické akademii rozruch.
RadstaR
 - 10.8.2017
Po udrzbe server se mi ho nepodarilo znovu spustit (problem s nactenim save). Server az do vyreseni problemu bude vypnuty.

EDIT: Server zase bezi
Pomalu se tlačil nízkým křovím. Snažil se nenadělat moc hluku, což byl pro trpaslíka skoro nemožný úkol. Došel až poblíž cesty, vedoucí ke Kareldskému vévodství. Na cestě už čekal jeho cíl, Rutherford. Gungrim by se kvůli nějákému holobrádkovy neobtěžoval opustit Goren-zár, ale toto byla poctivě placená práce, a stříbrných není nikdy dost. Trpaslík se vytrmácel z přítmí lesa, Rutheford už ho čekal. 
"Věděl jsem že si pro mě někdo jde, Trpaslík?" "No budiž, tas svou zbraň!" Gungrimovy takové věci nemusel nikdo říkat dvakrát. Jeho Bojové kladivo se zalesklo při svitu měsíce. 
"Mě nedostaneš skrčku". 
"Tož to bych sa na to podíval!" 
Pár rychlých výpadů a přesný zásah do holeně způsobil, že se Rutheford nedobrovolně skácel k zemi. Gungrim se těsně před poslední ránou protáhl. Zvedl kladivo nad hlavu a ťal ležícího soka do hlavy. "Pré nědostaněm, He, a které z nás teraz leží ve vlastních sračkách?" Spokojeně se opřel o své kladivo a zalovil v brašně láhev svého oblíbeného moku. Najednou se ovšem země ochladila. Něco bylo špatně, Gungrim zahlédl pohyb za svými zády. Otočil se ale nic tam nebylo. Gungrim odstoupil od mrtvého Rutheforda a zamířil víc do cesty, aby měl lepší rozhled. V tom se před ním oběvil duch, duch právě zesnulého bandity."Ano, měl pravdu, ta láhev, ten lektvar, funguje!" A rozletěl se přímo na Gungrima. "Ted si vyzkouším jaké je to být trpaslíkem!" Gungrim máchal kladivem, ale nic mu to nebylo platné, duchovy to nic nedělalo, stále se přibližoval, až splynul z Trpaslíkem. Pak přišla tma. Najednou se probral, ale vše bylo jinak. Nemohl pohnout ve vlastním těle, jeho ústa hovořila slova, která nebyla jeho. Gungrima to opravdu hodně naštvalo. "Ták to tedá ni." Nasadil veškerou svou sílu aby opět převzal kontrolu nad vlastním tělem a už brzy byl schopen mluvit. Rutheford se začal pomalu ztrácet.
"Né, né, né, On my slíbil že budu žít navěky, že můžu být kýmkoliv!" To byla jeho poslední slova, než Gungrim opět upadl do krátkého bezvědomí. 
Trpaslík se probral a vše bylo skoro jak má být. Jeho tělo bylo jen jeho. Nahmatal láhev piva ve svém batohu a z chutí ho najednou celé vypil. 

Chvíli tam jen stál a snažil se uklidnit svou příšerně bolavou hlavu. 
Pak uslyšel pohyb, letmé kroky muže v tmavě rudém plášti. Očividně něco hledal, nebo někoho. Trpaslík k němu pomalu přistoupil a zeptal se: "tož zduř! Ak dlůho tu už okouníš? Viděl si čo sa právě stalo?" Ukázalo se že muž je mágem, jenž hledá záhady tohoto světa. Byl poněkud zvědavý, a vyhýbavý na otázky o jeho osobě, jinak vcelku přátelský. Pozorně poslouchal příběh o tom co se právě stalo a některé detaily si i zapsal.....Gungrimovy pomalu začalo docházet, že se zde děje něco čemu ne zcela rozumí. I zjevení toho samotného Mága začínalo být vcelku podezřelé. Mág se ovšem stále choval přátelsky, nabídl Gungrimovy lektvar, který by měl odvrátit únavu a oba se rozešli v dobrém........
"T-t-t-t-takže bude i tekuté zlato?" vydrmolil gnóm, který měl své ruce v poloze, jakoby psal, ačkoliv ani nedržel brk. Trpaslík sedící naproti němu, držící v ruce hůl, kterou zlehka poklepával o podlahu, kývl. "Tož a to doslova. V širokóm kraju si to všeci pochvalujů. Dokonce aj ta vévodkyňa Valeria. Však víš, z Cyprony." Písař přikyvoval. "To bude d-d-d-dobré pro morálku," vykoktal a rychle několikrát zamrkal. "Tož ale jak som řekl, je to fakt zlato. Jakože sa za to aj stejně platí," pokračoval dál trpaslík a obecně známým gestem naznačil peníze. "Z-z-z-zlato?" zbystřel gnóm a poposedl ve svém pohodlném trůnu. "Tož ta medovina je drahá jak sviňa," vyprskl trpaslík. Prázdnou kamennou místností se začalo ozývat gnómovo bubnování prsty o desku psacího stolu. "Ale bude to stát za to! Však víš odkaď 'sme mali prvé pivo ve svatyni? Tu?" ukázal trpaslík holí směrem k onomu místu. "T-t-t-tuším orčice, jménem Lorga?" bylo mu dáno za pravdu krátkým kývnutím. "Přesně ta. Ona je jediná, kdo to tady umí. Pokaď chceš pivo, které má chuť a né žádný blato, tak musíš za ňou. Pokaď chceš medovinu, 'enem ona ti vyhoví," promlouval dále vousatý člen hovoru a mohutně přitom opisoval volnou rukou kruhy ve vzduchu. "T-t-t-to jsou věci," poznamenal nosatý. Ještě dále pokračovali v tomto hovoru, dokud se nedostali k ceně, kterou by ona zakázka za jídlo a pití měla nést. "Tož přes třicet zlatejch sa dostaneme jak nic," řekl trpaslík a nastalo ticho. Gnóm vykulil oči a několik okamžiků lapal dech, rozhozen částkou. "T-t-t-tak to tedááá néé! Aj kdyby t-t-to bolo z-z-z-ze zlata fakt, chc-c-c-ce moc!" prskal gnóm. "Tož ale představ si ak to našim brachům dodá sílu a morálku. Jen co sa nažerů a napijů, čapnů sekery a kladiva a vrhnu sa na tyj hadice. Než sa naděješ, budem mat dalšů část našho města. Představ si kolik zlata a iných ceností tam nandem!" snažil se uklidnit rozladěného nosatce. Gnóm si začal nervózně kroutit knír. "T-t-t-ty to n-n-n-nechc-c-cápeš! G-g-g-g-goren Z-z-z-z-zar s-s-s-s-si t-t-t-to nemů-ů-ů-ůže d-d-d-dovolit," koktal, více než obvykle, od inkoustu zamazaný písař. Nastala chvíle ticha. Trpaslíkovy se hýbaly vousy z toho, jak se kousal do rtu.
Ticho rozrazil hlasitý náraz hole o kamenou podlahu. "Tož obereme Skola o jeho prachy! Zaslůži si to, když všecko zežral a vysál!" stejně hlasitě doplňoval trpaslík nárazy hole. Garm, písař, se uchechtl. "Ten m-m-m-má ho-l-l-l-lou prd-e-e-e-el." Trpaslík odhodlaně pokračoval: "Tož tak mu seberem ten nahrabané majetek a prodáme to někomu. Zavolaj stráže a podiváme sa do teho jeho kutlocha!" Trpaslík bez dalšího prodlévání rázně vstal a gnómovi nezbývalo než jej následovat. "Z-z-z-zajdu pro klíč," tiše dodal, trpaslíkův záměr by mu nerozmluvil. Vousáč a nosatec vykročili z mohutných okovaných dveří, které se oproti okolním zdály být ještě posíleny. Postupovali po pavlači a zastavili se u vedlejších dveří. Garm strčil do zámku klíč, otočil a... "Phéééé. K-k-k-klasika," okomentoval zalomený klíč v zámku. "Z-z-z-zajdu pro kovářa," dodal a vydal se dále po pavlači. Trpaslík se ocitl sám u kovových dveří. Chvíli čekal, ale pak do nich silně kopl. Samozřejmě, se ani nehly. Chvíli na to však s hlasitým "Hééé" trpaslíka kopl do nosu závan alkoholu. V otevřených dveřích se opíral rukou o zeď Skol. "Co to tu je za bordel?," zakýmacel se. "Už mě půšťáte či co?" jeho slova doprovázel závan, který by neskolil snad jen trpaslíka nebo orka. "Ni! Zapomeň," reagoval trpaslík s holí. "Táák uhní!" pokračoval nametený. "Ni," vzdoroval znovu trpaslík a hůl zarazil napříč do dveří, zhoupl se na ní a kopl druhého trpaslíka do břicha, aby ho poslal zpět do kajuty. Trpaslík v kovové zbroji se hlasitě svalil na zem. Patrně mu ta poloha přišla pohodlná, neboť v ní rovnou usnul. Dveře se zavřely a druhý, který pevně stál na nohách, se sehl, aby odzbrojil padlého druha. Krátce si prohlédl sbírku vyložených zbraní a následně se vydal hledat další cennosti. Jediné co našel, byl pytel plný všelijakých věcí, který praskal ve švech. Rychle nález poslal holí přes celou místnost až ke dveřím. Jeho kroky dále mířily dolů. Svižně prohlédaval skříně a šatníky. Hlasitým "ha" oznámil svůj nález několik zlatých mincí. Z jedné ze skříní ještě vzal plášť, do kterého později zabalil jednu ze seker spícího trpaslíka. V místnosti zbýval jediný neprohledaný kus nábytku - postel s vysokou matrací, rozhozenou peřinou a prostěradlem nesoucím skrvny všech představitelných barev a původů. Trpaslík jal podezření, že si Skol zašil nějaké cennosti do polštáře či matrace. Něco cennějšího, něco co našel při výpravách hlouběji do Goren-Zaru. Byl však vyrušen. "Táák. Há ty zlodějská chátro!" hrozil pěstí Skol ze schodů. "Jaj, prej zlodějská chátro! Enem jménem města zabavuji majetek, který nahradí to, co jsi prožral a vysál, aniž by ti to příslušelo!" Skol znovu neartikulovaně vykřikl a zmizel opět v patře nad. Druhý trpaslík jej rychle následoval, neboť tušil, že se chystá sebrat jednu ze zbraní ve výstavce. Stihl jej, když už chmatal po sekyře. Vzduchem zasvištěla hůl a trefila Skola do zátylku. Znovu se s hlasitým chraštěním sesunul k zemi. Na stole však nyní chyběl jeden z exemplářů. "Nic takovýho!" vykřikl stojící trpaslík. Povalený se však jen tak nedal a rychle se ocitl zpět na nohách. Vzduchem prolétl druhý konec hole a přistál ožralému na nose. "Já ťa zabijem, ty jeden hade!" prskal krev a ztrácel rovnováhu. Ocitl se opět na zemi. Když mu střízlivý trpaslík vytrhl zbraň, začal se plazit zpět ke schodům. "Moradine, pomož mňa! Sám přeca musíš temuto hadovi uštědřit lekciu!" promlouval ten s holí. Skol se znovu vyškrábal na nohy. Vrávoral. Jeho soupeř se otočil a kopnutím rozratil dveře, které za sebou rychle zavřel. "Garme!" zaznělo hlasité zvolání gorenzarskou halou. Ve dveřích opodál se objevil nos a následně zbytek gnóma. "J-j-j-j-jak js-s-s-si se tam dostal?" vyhrkl. "Tož Skol otevřel, asi sa ten zámek úplňa dosral. Ale co je důležitější je, že je Skol v ráži. Je úplně nametený." Gnóm rychlým pohybem odšťouchl trpaslíka stranou a rychle mířil ke dveřím Skolovi kajuty. "J-j-j-je tam pořád?" zamrkal gnóm a trpaslík mu na to krátce kývl. "Buď chystá past a nebo sa zas složil a usnul." Garm rychle jednal a zaterasil dveře připraveným trámem, který byl i s držáky zhotoven pro Skolovo domácí vězení. "Holů prdel nemal. Kukaj, co som našel," přisunul holí onen ve švech praskající pytel. "Ukaž t-t-t-t-o?" začal strkat nos do pytle. "A eště taj v tym plášťu je sekyra," podal mu zmíněný předmět. "P-p-p-plášt si nech, ten neprodám," štrachal dál gnóm, když opřel podanou sekeru o zeď. "Tož co já s nim? Však si ho nech ty, víš jaké budeš fešák? Přidá ti na vznešenosti a vážnosti. Úplňa to vidim, strašné frajer. Tož zkus si ho, uvidíš sám," přemlouval svého koktavého kolegu. Zprvu se k tomu neměl, ale po chvíli přeci přijal. "Tak ho d-d-d-dej," přistoupil na návrh gnóm. "Tož řikám. Frajer," zopakoval trpaslík. Garm ještě znovu zkontroloval zajištění dveří a pokynul zpět ke své kajutě. 
Než vstoupili, vyrušil je další trpaslík: "Ahoj, Rosencrantzi." 
"Zduř, brachu. Co ty tu?" odpovídal Guildenstern a nosatý kolega zmateně těkal pohledem mezi oběma vousáči. 
"Já jsem Sindri," podal ruku gnómovi. 
"G-g-g-garm, písař. P-p-p-přejete si něco, Sindri?" vykoktal. 
"Přišel jsem za Vámi ohledně nějakých úředních záležitostí," vysvětloval plešatý trpaslík. 
"Ah, t-t-tak pojďte z-z-za mnou ob-b-ba." Mohutné dveře se po rachotění zámku široce otevřely. 
"Mimochodem máte hezký plášt, vypadáte v něm tak... vznešeně," zalichotil Sindri. 
"Vidiš to. Já to řikal hned!" ozval se znovu Guildenstern. Všichni tři zmizeli za opevněnými dveřmi, aby se mohli věnovat úředním záležitostem v prostorách písařovi pracovny.

Guner
 - 7.8.2017
                                                                                                                                                                        VII.

Filan stál ve svém skrovném příbytku, jenž měl původně zobrazovat moc, hrdost a snad i pýchu království Nanardh. Když se rozhlédl neviděl nic z těch vlastností. Jediné co zde bylo k vidění byla prázdnota, marnost a smutek. Jeden ze strážných se úpěnlivě snažil vysvětlit situaci kolem rozpadajícího se města. Města jenž bylo zbudováno tak, aby hrdě čelilo zítřkům. Nyní se zdálo, že už žádné zítřky nepřijdou. Pokynul strážnému a letmým gestem ho vyslal pryč, nezajímali ho ztráty, už je přestal počítat. Nic nemělo smysl, umíralo se každý den, svět umíral. Elf se sesunul na zem kde se posadil, snad aby byl blíže k matce zemi. Dělával to tak poslední dobou stále častěji, i přes to že pohodlí, jenž slibovala židle, bylo téměř na dosah. Čelem otočen k vchodu do monstrozní svatyně, ve které měl původně sedět sám velký vladař, nyní obsazena jen mladým vyčerpaným mágem. Rukou přejel po udusané hlíně a tiše zanotoval text staré písně :
 Až budoucímu světu uplyne čas,
čas, ve kterém blázni hovoří a ostatní naslouchají.
Proroctví vyřknout podaří se včas,
avšak svět svou budoucnost před všemi zdárně tají ....
Uslyšel tiché, váhavé kroky."Další strážný, další mrtvý?" Zamumlal si a zvedl svou hlavu, aby pohlédl na nově příchozího. Stál tam elf, ve staré otlučené zbroji, nesoucí na mnoha místech známky provizorních oprav. Hnědý, ušmudlaný účes okamžitě prozradil, že nepatří do kdysi početného království Nanardh. Filan vstal ze země a pozorně si prohlížel elfa. "Jaká zvláštní návštěva, řekl bych. Snad dokonce nás navštívil druh, jenž je na listině vyhynulých." Zvědavě několikrát obešel kolem elfa. "Quendë?"
Elf se při tom označení ošil. "Lau, nejsem z Quendë, jsem dezertér." 
"Nemá cenu zapírat, vím že jsi jeden z nich, jeden z rady!" Filan se už nemohl udržet, tolik let okoušel utrpení a bolest ze ztrát, za které mohli právě elfové z Quendë. Jindy klidný a velice rozumný elf byl pryč. Během chvíle, snad aniž by si to uvědomil, zasypal nervozního hnědovlasého elfa takovou dávkou obvinění a zloby, jakou by snad byl schopen jen Atan.

"To vy a ten váš arogantní Elessar!" "Slíbil nám pomoc, místo toho se z ničeho nic obětoval i z celou svou armádou!" "A pro co?" "Aby uvalili na celý svět nebezpečí obřích rozměrů?" 
Elf se ani nesnažil bránit, pozorně si vyslechl všechny Filanovy výlevy zlosti a hněvu.Občas nervozně těkal pohledem k jednomu z oken. "Co tady hledáš Quendë?" řekl nakonec Filan, už bez emocí, byl vyčerpaný, už se nechtěl rozčilovat. 
"Hledám přeživší, hledám svou rodinu, kohokoliv." Zachraptěl tiše hnědovlasý elf. 
"Přeživší? Tak tady nás máš." "To co zde vidíš jsou všichni přeživší, uvězněni ve vlastním městě." " Chceš se k nám přidat?" 
Tmavovlasý jen zakroutil hlavou."Lau, mám jaksi averzi k přidávání se do vojenských služeb." 
"Zde není armáda,Quendë! Zde jsou jen ti co ještě žijí." Filan zlostně pokynul k východu ze svatyně.
Elf ve zbroji chvíli postával, pravděpodobně přemýšlejíc co říct a hlavně jak to správně podat."Nemohu popírat, že bychom si nemohli být vzájemně prospěšní." "Navíc většina zde se jevila jako bezbranná." "A nerad bych byl ten, kdo jim odmítl pomoc" Hnědovlasý elf se sebejistě zahleděl do Filanových očí a dodal:"A já vím, že pomoc potřebujete." Filan se z chutí zasmál, tak jako už dlouho né. "Takže zde máme zatraceného hrdinu."  Znova se změřil pohledem hnědovlasého elfa.
"Potřebujeme pomoc a potřebujeme jí rychle" "Uvízli jsme zde, původně jsme připluli z ostrovů na lodích, ale ty lodě jsou nyní v držení Atanských Barbarů." "Zůstaneme-li zemřeme." "To je nám jasné, už je nás jen pár, a většina ani neumí vzít meč do ruky." Hnědovlasý jen tiše přikyvoval a pozorně naslouchal všemu co Filan řekl."Ztratili jsme mnoho elfů při obraně a chvíle, která nám mohla zachránit životy dávno pominula." "Barbarů je u našich lodí mnoho, víc než jsme schopni zvládnout." "Takže tak nějak doufám, že za sebou máš obrovskou armádu podobných zatracenců jako jsi ty." 
"Nejsem sám" zabručel hnědovlasý."Uděláme co budeme moct, pak si promluvíme" a s tím se otočil a odešel. V tú chvíli si Filan všiml stínu, který je pozoroval celou dobu přes jedno z oken. Byl to další elf, ale z pískovou barvou vlasů. Při odchodu Hnědovlasého se rychle vytratil pryč.
Filan stál zaražen, nechápal souvislosti. "Proč nám chtějí pomoct?" ptál se sám sebe. Nebo ho možná urazil a hnědovlasý ztratil trpělivost, nedivil by se tomu. "Druhý elf k němu bezpochyb patřil, proč nepřišli oba? Co je to za podivnou hru co hrají?" Mág pomalu vyšel ven, snad aby se nadechl čerstvého vzduchu, snad aby zkontroloval, kolik z Nanardth ještě zbylo. Došel až do míst, kde hlídali průchod do obydlené části města dvě strážné. "Aiya Filan" ozvala se jedna z nich a druhá se rychle přidala. "Máme čekat potíže, od těch Quendë?" Zakroutil hlavou. "Myslím že Lau." "Vlastně nám asi chtějí pomoci." Otočil se k jedné ze strážných "Kolik jsi jich viděla Arinello?" Otázal se černovlasý mág jedné ze strážných. 
"Dva a velkého vlka." 
[font=triviaseznam, helvetica, arial, sans-serif>Filan se musel tiše zasmát, taková bláznivost."Divil bych se, kdybychom je znova spatřili." S tím se otočil a zamířil zpět do útrob města.

A tak vypluli. Museli nechat část nákladu na souši, aby lodě nepřetížili, ale to Filanovy nevadilo. Po dlouhé době pocítil naději. Ti dva Quendë, jejichž jména zůstanou skrytá v tajemnu, dali naději na přežití, naději na to, že né všichni elfové se vzdali svých ideálů. Filan za odměnu hnědovlasému elfovy slíbil pár odpovědí. Tušil, že otázky, které hnědovlasý pokládal jsou velice důležité. Cítíl se velice zahanben tím, že znal jen pár odpovědí na ně. Shunarův lektvar? Inteligentní nemrtvý? Rodový prsten a jeho magie? Jediná otázka, kterou hnědovlasému byl schopen úspěšně zodpovědět, byla otázka přežití Nanardh v této nehostinné a nepřátelské krajině. Vlastně to nebyla těžká otázka. Rozhlédl se po palubě lodi, na které se plavil a spatřil hrstku zdecimovaných postav. 
Elfů, kteří už dávno pozbyli svou hrdost a pýchu. Smrt si pomalu krájela z jejich národa, kousíček po kousku, jen aby bylo stále z čeho brát. Fialové záření, bláznivá vzteklá zvěř, pavouci a nemrtvý. Kdo by zde chtěl zůstat? Zahleděl se na horizont a uviděl tři postavy. Dva elfové a jeden velký vlk ze světlou srstí, všichni stojící na okraji Ramgardského pralesa a sledujíc pomalou plavbu dvou lodí. Opřel se o zábradlí a tiše zanotoval:
[/font][/font][/size>
ví, že se vítr změnil
Navždy a vždy 

Jeho volba zazáří nebo pohasne ...

A tak opustili Kontinent poslední lesní elfové .....[font=Helvetica, Arial, sans-serif>
SVN 6089 (svn6089)
- oprava detekce vody
SVN 6088 (svn6088)
Stopování:
- ošetření generování stopy do regionu kde se zvíře nevyskytuje (místo okamžitého přerušení se provedou tři nové pokusy, podobně jako u hor nebo vody) (wi1652)
- pokud aktivujete stopování v regionu kde vše znáte, neobjeví se tlačítko "hledat neznámou stopu"
- pokud otevřete gump, vidíte tlačítko "hledat neznámou stopu" a přejdete do regionu kde vše znáte, tlačítko po aktivaci oznámí že vše znáte a zmizí
SVN 6087 (svn6087)
Perk Zaměření na dovednost:
- ošetřeno chování gumpu (název perku) s ohledem na zrušené skilly (wi1653)
- přidán automatický reset případného zrušeného skillu, nebo staré defaultní hodnoty (wi1653)
- perk se po úspěšném použití přestane chovat jako aktivní (nelze ho použít, ani dát do perkbaru)
- perk po použití přepíše gump perků, aby aktualizoval svůj stav
- umožnění nové volby typu protivníka GM povelem [reset SkillFocus
Perk Úhlavní nepřítel
- perk se po úspěšném použití přestane chovat jako aktivní (nelze ho použít, ani dát do perkbaru)
- perk po použití přepíše gump perků, aby aktualizoval svůj stav
- umožnění nové volby typu protivníka GM povelem [reset RacialEnemy
SVN 6056 (svn6056)
- ošetření vrstvení modliteb "způsob zranění" (wi1651)
Copyright © 2003-2017, RT Manawydan.